Obrys muže vpadne do prohlubně. Aydin se tiskne k podemletému břehu a ztěžka vydechuje. Rány a oděrky zase pálí.

Je dvacátého čtvrtého června, noc je černá a prakticky bez hvězd. Jejich světélka jsou pryč a stejně tak i Měsíc. Jediné, co zbylo, jsou mraky jak černý jeskynní strop.

Žlabem teče potůček, na jehož hladině se rozprskávají kapky deště. Teď už určitě pronásledování vzdali. Je tma a prší. Nejspíš se tisknou pod podobným převisem. Možná jen pár desítek metrů od něj. Aydin se chvěje, ale přistihne se poprvé po delší době u trochu radostnějších myšlenek. Na rozdíl od Rakušanů tento ostrov vcelku dobře zná. Ví, kde jsou bažiny, kde je mokřad a kudy se dostat z malého lesíka. Má výhodu. Kdyby se mu dokonce podařilo pronásledovatelům zničit či ukrást loďky, mohl by je tam uvěznit na dost dlouhou dobu, aby se stihl ztratit. Přes Dunaj jistě nebudou plavat, to by taky nemuseli přežít. Zcela určitě by to nepřežila jejich výbava.

Na plížení k loďkám bude čas ráno. Teď je třeba přečkat noc.

Zima, hlad a zranění si vybírají svou daň. Aydin je na pomezí bezesného spánku a vyčerpané bdělosti a dopadající kapky vnímá jak ledové kopance, které mu nedovolí usnout.

Vrací se v myšlenkách k poslední bitvě s Rakušany, před necelým měsícem. Bylo tehdy hloupé na ně útočit, to si myslel od samého počátku. A měl pravdu. Jednotka na hloupost doplatila. Ráno, když rakouské jednotky odešly, se posledních pár přeživších Turků vrátilo do tábora, kde při hledání munice narazil Aydin na podivný sešit s groteskními obrázky bohů a snad i démonů a s podivnými verši okolo nich.

Dovtípil se, že to muselo patřit některému z rakouských vojáků. Snad to byl majetek mrtvoly, která ležela opodál. Ale proč by někdo bral s sebou takovou věc do bitvy? Aydin usoudil, že texty musely mít pro vlastníka doslova posvátnou hodnotu. A jistě pro něj měly i hodnotu osobní, neboť je psal a ilustroval vlastní rukou vprostřed tažení. Aydin se nejprve bál, že pokud u něj německy psaný sešit někdo najde, bude mít problémy, ale s o to větším vzrušením jej u sebe jako nějakou relikvii schovával.

Zbytek turecké jednotky se vydal jihovýchodním směrem, ale sotva urazili pár mil, přišli průzkumníci s nemilou zprávou. Zatímco Brentanův pluk táhne k Zemlinu, tak jedna jeho část, tvořená především jägery, dostala úkolem jejich pronásledování.

„Oplatí nám teď všechny své mrtvé,“ řekl Turgay trudným hlasem. „Dost možná každý z těch jägerů má osobní důvod nás všechny vidět v hrobě.“

„Taky máme důvody,“ odvětil Aydin a podíval se bokem.

Starší muž se poškrábal na bradě a pomalu kývl hlavou. Aydin už nic neříkal. Turgay se jej ujal krátce po narukování a prakticky po celou dobu vojenské služby mu byl jako otec. Dovedl jej uklidnit svým hlasem, vysvětlit mu situaci a také si na něj nikdo díky Turgayovi netroufl.

Prvně rakouské jägery spatřili za sebou někdy k večeru, někdy koncem května. Přemýšlel tehdy o tom, že jägeři, kteří se k pronásledovatelům připojili, musí být ze série bitev k smrti vyčerpaní. Těšili se, že po spojení s Brentanem půjdou konečně k Zemlinu, ale nyní jsou vysláni do divoké a cizí země, aby tam opuštění lovili utíkající Turky.

Musí nás nenávidět, usoudil pak Aydin. Když jägeři rozbili jako první tábor a jeho světlo matně ozářilo okolní kopce, dovolili si unavení Turci také na chvíli zastavit. Než padla úplná tma, četl si Aydin v sešitě, jako by mezi německými řádky mohl nějak proniknout do myšlení Rakušanů, kteří mu dýchají za krk.

Druhého dne malá skupina tureckých janičářů a pěchoty došla na dohled Nového Sadu, nejproslulejšího srbského města v celé Vojvodině. Městu se vyhnuli malým obloukem a tak jej jen neustále viděli po své levačce jako údolí plné domů. Za pozdního odpoledne přece však potkali Srby. Vozy obložené nákladem, ale také zbraněmi, pomalu hrkaly po hliněné cestě, která místy mizela v moři trávy, zatímco kolem nich pomalu kráčeli zarostlí a očouzení krajané, únavu z války vepsanou do každého sklonění hlavy a do všech prázdných pohledů kamsi před sebe.

„Nebudou s námi bojovat,“ řekl Turgay a podíval se na Adila, který velel janičářskému oddílu, tedy zbytkům toho oddílu. „Mohli bychom si od nich vzít zásoby.“

Adil se nervózně ohlédl za sebe, jako by snad přes zalesněné kopce mohl vidět oddíl jägerů ježatící se puškami.

„Budou bojovat, když je přepadneme. A udrží nás dost dlouho, aby nám Rakušané stihli poslat kuli do zátylku.“

Aydin se krčil za Turgayem a napjatě naslouchal rozhovoru starších vojáků.

„Ale můžeme jim dát peníze, ty na rozdíl od zásob máme,“ řekl Adil.

„Budou věrní Rusům,“ zamručel Turgay.

„Podívej se na ně,“ řekl Adil zamítavě. „Ti nejsou věrní nikomu; ne, dokud je nezaženeme do kouta. Chtějí jen dojít do Nové Vsi a žít.“

Aydin se podíval směrem k srbské výpravě a připomněla mu morové procesí.

„Promluvím s nimi, budou rozumět turecky nebo rusky,“ zvedl se konečně Adil a mávnutím ruky zavelel k pochodu.

K srbské koloně se blížili s rukama zvednutýma na znamení míru, ale stejně to nevypadalo, že by se obchodníci měli ke střelbě. Adil po krátké chvíli začal vyjednávat s rozložitým kupcem, zatímco turečtí vojáci i Srbové jen nervózně přešlapovali na místě a navzájem se prohlíželi. Jak Aydin pozoroval situaci, všiml si, že spousta Srbů si hledí jílce nože či se konečky prstů dotýkají pušky ležící na voze. Vojáci zas drželi naládované pušky zvednuté v poslední poloze, jež je obvyklá před zalícením.

„Taky mám z toho špatný pocit,“ ozval se vedle něj polohlasně Turgay. „Buďme radši obezřetní.“

„Trvá to dlouho,“ zamumlal Aydin a podíval se směrem k Adilovi, který jako snad jediný z tureckých vojáků působil uvolněně a přátelsky rozhazoval při řeči pažemi.

Turgay se za chvíli díval jinam, snad o něčem přemýšlel. Aydin od něj ustoupil a váhavým krokem začal obcházet kolem Srbů, jako by hledal bezpečnostní riziko. U jednoho z vozů stála žena, které nebylo vidět do obličeje. Choulila se pod čímsi, co byl spíš kus hadru než závoj. Aydin se už otáčel na cestu zpět, když se náhle odtrhla od vozu, prudce strčila do jednoho ze Srbů, zakopla a doslova dopadla Aydinovi ke kolenům.

Pohlédla prudce vzhůru. Přes prach a popel v obličeji nejprve nemohl Aydin nic poznat, ale pak si uvědomil, že tato mladá žena jistě není Srbka. Obchodník v kůžích přišel, zklidnil vzpouzející dívku několika kopanci do boku a odvlekl ji zase zpátky. Na Aydina se přitom díval se zlobou, jako by za celý incident mohl on.

Aydin se rychlým krokem vrátil k Turgayovi.

„Je mezi nimi Osmanka,“ pošeptal mu a ukázal nenápadně daným směrem.

„Jsi si jistý?“

Aydin kývl hlavou.

„Jak je to možné?“

„Nevím, ale musíme něco dělat,“ řekl Aydin naléhavě.

„To není moudré,“ ošil se Turgay a pak prozkoumal vážné rysy v Aydinově tváří. „Dobře, řeknu to veliteli.“

Turgay si zavěsil pušku na rameno a s rukama spojenýma, jako by se procházel, došel až k rozmlouvajícímu Adilovi.

„Můžu na chvíli?“                                                     

Adil se gestem omluvil srbskému obchodníkovi a otočil ke své pravé ruce.

„Co, Turgayi? Rychle!“

„Prý je mezi nimi osmanská zajatkyně.“

Adil se zakabonil a vyměnil zas pár slov se Srbem. Mluvili rusky a tomu Turgay nerozuměl, ale pochopil, že z tónů hlasů náhle zaznívala větší útočnost.

„Požadují za ni příliš moc, kdybychom ji chtěli koupit,“ otočil se Adil.

„Nejradši bych je pobil,“ procedil přes zuby Turgay.

„Ne.“

„Tak to zaplať,“ řekl Turgay.

„Kvůli jedné ženské?“

„Teď máme příležitost ukázat, že nikoho z našich nenecháme v jejich spárech,“ řekl Turgay. „Ukázat Bohu, že jsme stále hodni jeho ochrany. A taky by to bylo vstřícné gesto k těm Srbům, třeba za námi pak nepošlou Rakušany hned poté, co je uvidí.“

„Tomu snad nevěříš,“ řekl Adil.

„Peníze a zlato nám už teď moc nepomůžou.“

„Dobře,“ vydechl Adil a otočil se.

Za pár chvil bylo po obchodech a vojáci plnili batohy a torny novými zásobami jídla, prachu a munice. Otrhanou dívku přivedli k jednotce a bez větších řečí zařadili do formace. Aydin na n i hleděl, jako by viděl ženu prvně v životě. Měla křivá ramena a záda podlomená únavou, ovšem přestat se na ni dívat už nešlo. Jen na chvíli se podíval Aydin vzhůru, to jako by se chtěl uklidnit, a tam jej upoutala nezvykle jasná Venuše, na kterou tolik upíral oči, až se začala mžít a třepat a tančit netrpělivý tanec zabořená v hlubokém nebi.

„Myslím, že bys s ní mohl jít,“ plácl jej po zádech Turgay a přátelsky se zazubil.

Aydin zamrkal a pohlédl na něj.

„Ale ne teď, když jsme na rychlém pochodu a máme Rakousko v zádech.“

„Měli bychom se k ní chovat slušněji. Kdo ví, co v srbském zajetí zažila,“ zauvažoval Aydin nahlas a v duchu si umínil, že s dívkou musí potom promluvit. „Třeba je urozeného původu.“

„Izmirská princezna, klenot egejský,“ zasmál se Turgay. „Zcela určitě.“

„Díky, že ses přimluvil,“ řekl pak Aydin.

„Kousek je doprovodíme,“ oznámil Adil, který zrovna přišel. „Máme společný směr.“

„Je to dobrý nápad?“ zeptal se Turgay.

„Když je ztratíme z dohledu, tak nás spíš zradí. Bude to, jak jsem řekl. Na vozech si navíc zkrátíme cestu a dáme odpočinout nohám.“

Přesně jak Adil podotkl, podezíraví vojáci nakonec rádi složili brašny na povozy a svezli se pod plachtami večerní úžlabinou od Kace k Šajkaši. Aydin seděl vedle dívky, ale dlouho se neodvažoval promluvit. Teprve po delší době se představil.

„Belgin,“ odpověděla mu s přiložením dlaně ke své hrudi.

„Jak ses dostala k těm Srbům?“

Nic neřekla, ale položila ruku Aydinovi na stehno.

„To tys mě od nich dostal, že?“

Rozbušilo se mu srdce. Cítil se zranitelný a nejistý.

„Tak trochu,“ kývl hlavou s pokusem o sebevědomý úsměv.

Prsty se posunuly o něco výš a Aydinovy myšlenky se rozutíkaly.

„Děkuji,“ řekla svým hlubokým a měkkým hlasem.

Hlesl krátkou odpověď a to už ruce založila a přestala si ho všímat. Aydin se díval do houstnoucí tmy a cítil se skoro poníženě.

„Nikde rakouské ohně nevidím,“ hlásil průzkumník o něco později.

„Snad bychom s nimi mohli přenocovat,“ uvažoval Adil a mnul si bradu, zatímco srbský obchodník, který s nabídkou přišel, stál opodál a snažil se pochytit alespoň tón hlasu.

„Jestli tě zajímá můj názor, tak děláme chybu za chybou a vymstí se nám to,“ odvětil Turgay a rozhlédl se po okolí, které už bylo docela vyplněné tmou.

„Necháme zostřené hlídky. Co se může stát? Srbové nás určitě v noci nepovraždí.“

„Můžou vyslat spěšného posla za Rakušany, ani si nevšimneme, když někdo takhle v noci vyklouzne. Klidně ho už mohli poslat před hodinou…“

„Turgayi, sdílím tvé obavy, ale buďme realisté,“ řekl Adil váhavě. „Muži jsou vyčerpaní a tady máme vozy s plachtami, zásoby, troud a suché dřevo, které teď už stejně těžko nasbíráme. Co bychom dělali jinak? Moc mil už neujdeme a pak budeme muset potmě rozbíjet tábor, a jestli jsou Rakušané blízko, tak naše ohně stejně uvidí.“

„Je asi pravda,“ řekl po chvíli Turgay. „Že se na vozech i lépe ubráníme a Rakušané snad ani nebudou chtít pálit do řad, ve kterých budou Srbové, i když svůj žold bych na to zase nevsadil.“

„Dvojité hlídky u ohňů po celém perimetru tábora. A zbytek ať se vyspí, třeba zítra překonáme o to větší dálku. Rakušané sotva budou mít dnes v noci takový komfort.“

„Pokud ovšem netáboří u Nového Sadu, to si pak budou spát jak v bavlnce,“ zamručel Turgay a mávl rukou. „Dobře. Jdu to říct mužům. Snad jsem jen příliš vystrašený starý chlap a ty máš pravdu.“

Za chvíli plápolaly ohníčky a uzavíraly kruh kolem sražených vozů. Tmavé obrysy stromů i vzdálených kopců se Aydinovi zdály neznámé a nepřátelské. Seděl u ohně a tiskl se k pušce, zatímco se přes žhnoucí dřevo, prostorem, v němž poletovaly jiskry a šedě čadil dým, díval na Belgin, jež dojídala skopové maso a tváře se jí leskly mastnotou. Aydin se zahleděl do hlíny mezi špičkami svých bot. Pak zase vzhlédl a to se zrovna dívala na něj a on si pomyslel, že drzejší pohled u ženy nikdy neviděl, načež vstal a už ji vedl za ruku k vozům a ona šla jak poslušné zvíře. Dvěma obchodníkům pokynul puškou a vyklidili prostor pod plachtou. Aydin se zhluboka nadechl, pomohl Belgin do vozu a s výdechem za sebou spustil plentu.

Do úsvitu panovala v malém táboře napjatá atmosféra, ale konec nenastal a ráno přišlo jako v jiné dny. Aydin by nejradši pod dekou zůstal a představa chůze mu vyvolávala závratě, na druhou stranu se však cítil silný a rozhodný.

„Je to válečná trofej, snad od jednoho z padlých Rakušanů,“ řekl Aydin, když o něco později ukazoval Belgin svůj sešit a překládal jí verše z němčiny.

„To jsou rakouské pověsti?“ zeptala se dívka, která si ani nezakryla ňadra, když vedle něj napůl seděla a napůl ležela, což Aydina nesmírně rozčilovalo i vzrušovalo zároveň, ale nedal na sobě nic znát.

„Rakouské určitě ne, navíc mi to přijde jako náboženství. Je ale úplně jiné, než třeba islám nebo jejich křesťanství. Je to vlastně rouhání…“

„Tak to mě zajímá,“ přisunula se a zasmála.

Dá se říct, že takovou reakci čekal a směs zlosti s obdivem mu opět vzkypěla v žilách.

„V něčem to je podobné. Podívej: ten sešit má osmnáct stránek. Tři pro každého boha z nejposvátnější trojice a tři pro manželku každého z nich.“

„Svatá trojice má své manželky?“

„Ano,“ kývl Aydin a znovu se zarděl, když si připomněl, jakým kacířstvím se zabývá. „Třeba bůh Bráhma má ženu Sarasvatí.“

„A co se tam o ní píše?“

Aydin se na chvíli odmlčel. Až tak rychle číst německy neuměl.

„Sarasvatí je jako řeka a povodeň, obnovuje naši prozíravost a odplavuje všechna znesvěcení. Vstáváme z ní očištěni.“

Belgin zavřela oči a složila Aydinovi hlavu do klína, odkud naslouchala spíše tónu hlasu, než tomu, co slova znamenají.

„O bohyně, ochraň mě a odstraň mou nedůvtipnost,“ dočetl Aydin mantru.

„Proč s sebou nosíš takové zvláštní pohádky z Rakouska?“ zeptala se Belgin.

„Nevím,“ zamyslel se Aydin. „Jako bych je musel vzít, když tam na zemi ležely. Nemohl jsem je tam nechat.“

„To musel snad napsat nějaký josefínský spisovatel,“ rozumoval Aydin o chvíli později. „Nebo jiný z jejich osvícenců, z těch, co si najednou lidskostí a rozumem omlouvají vraždění a také útoky na Bělehrad. Bohyně Sarasvatí je řekou, která očišťuje od ignorance a přináší spolu s životem i rozum. ‚Rozum‘ je teď hodně skloňované slovo. Najednou Francouzi, Rakušané, Němci i Rusové mají tenhle ‚rozum‘, jako by jej snad někde našli, jako by to byla nějaká svatá relikvie. A ten ‚rozum‘ jim dává právo dělat všechno, dává jim právo nad našimi životy.“

Zavřel sešit a několikrát jej obrátil mezi prsty.

„Ale ten básník musel vyjít z prastarých pověstí a z nějakého zvláštního náboženství, které jistě není z Evropy, ale snad odněkud z Ameriky, z Afriky nebo z dálné Indie a Číny.“

„Mluvíš, jako bys je nenáviděl,“ řekla Belgin a zavrtěla hlavou, jak hledala pohodlnější polohu.

„Bůh mne učí milovat všechny,“ řekl on po chvíli nejistým hlasem.

„A tak je miluješ svou puškou,“ zasmála se žena.

„A co ty? Bylas v srbském zajetí a vrhala ses mi k nohám jak nejubožejší z otroků…“

Belgin zjevně nechtěla odpovídat, jen se zatvářila nesouhlasně.

„Nechci o tom mluvit, ale úplně tak to nebylo.“

Aydina vyhýbavá odpověď rozzlobí, ale v tom se z tábora ozve trubka.

„Je čas jít,“ zvedl se Aydin. „Zahal se.“

Opustil vůz a s mužstvem vykročil do čerstvého rána a stejně tak svěží a bledé jitro padne na bažinatý ostrov vprostřed Dunaje, kde Aydin mžourá kolem sebe, jako by byl překvapen, že stále žije a že jej neodplavila deštivá noc.

Vstává se zatnutými zuby, jak je rozbolí v zádech i svaly ve všech údech. Vyhlíží zpoza rákosu. Jägery nikde nevidí a šumící vítr ani nenese jiné zvuky než ty přírodní. Aydin se plíží z prolákliny a přes malý remízek a rozmáčenou louku. Do poslední z bahenních jam zapadne skoro po pás, ale pak, sotva se vydrápe, už vidí vlnící se hladinu řeky a na pláž vytažené loďky. Tak přeci! Smělý plán by se mohl povést.

Aydin jde ještě chvíli přikrčen, ale pak na ostražitost zapomíná a stejně už není příliš kudy se plížit. Odstrkuje první loďku do vody a tu odnáší proud. Než se chopí druhého plavidla, Aydin se narovná a zhluboka nadechne vlhkého vzduchu. Pousměje se při vzpomínce na srbské kupce, které s jednotkou potkal osmi dny, na Belgin, která byla tou první, s ní souložil, na mantru, kterou si to ráno předčítal a která byla o bohyni vtělené do řeky, jež odplavuje nečistoty mysli. Pak se usmívat přestane, neboť aniž by cokoliv slyšel či viděl, si uvědomí svůj omyl.

Třeskne rána a kule mu proletí skrz klíční kost.

Věděli, co jej napadne, tak počkali u lodí. To dává smysl.

Aydin se protočí, spatří nebe, zavře oči a dopadne do řeky. Vlny vymývají jeho ránu a odplavují tmavou krev, která v hlavním proudu úplně rozmělněná mizí.

Byli chytřejší.

Otevírá oči a dívá se na oblohu skrz zrcadlo vodní hladiny. Všechno se vlní a barvy tančí nad jeho hlavou v rituálu poražených. Zkouší vykřiknout, ale vzduch z plic odnáší voda.

Vlastně se mu ulevilo. Konec hry na kočku a myš.