.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 12 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [27] Sinavý kůň

Jakub Raida - Historické - 14. 10. 2017 - 43 přečtení

Běl se mísí s šedým kouřem a zahaluje vše jak dusivý oblak.

Jeník se loučí s Bláhou a vidí, jak dřív pořád veselý doktor je zasmušilý a vážný. Do smíchu se přemáhá, ale nakonec jako by si spolu stejně už neměli co říct, každý po krk ve vlastních problémech a myšlenkách.

„Ať se vám daří,“ řekne Bláha a naskočí na vůz.

Řada vozů pořád stojí. Vpředu se formují vojáci. Jeník přistoupí k vozu a opře se o roubení.

„Měl byste se jednou též vrátit, Jeníku. Do Čech. Dělat něco jiného, než válčit. Vydat nasbíranou slovesnost. Nevím.“

„Jednou snad,“ řekne Jeník.

Kola zapraskají, hřídel se rozvrže a vůz začne vzdalovat.

„Můžeme vyrazit, pane?“ zeptá se Johann.

„Ano, dejte povel mužům. Jdeme za Colloredem.“

První den se pochod protáhne až do tmy. Johann sedí u ohně mlčky, klacíkem obrací řeřavý špalek. Přemýšlí, jak pokračovat v rozepsaném dopisu. Spontánně začal list pro Leopoldovy příbuzné psát před dvěma dny. Věděl, že byli dávno vyrozuměni o jeho smrti, že jistě nebyli ušetřeni ani toho, že šlo o popravu za dezerci, ale přesto chtěl, a cítil, že by měl napsat něco ze své hlavy, vyjádření nejlepšího přítele.

Začal oslovením a frázemi. Příčilo se mu psát takových slov, ale šlo to snadno. Pak to bylo horší. Johann vždy rozepsal větu, aby si v její půlce uvědomil, že jediným upřímným poselstvím by bylo zachytit křik a křeč, ale to lehké pero na papíře nesvede.

Leopold byl dobrý voják. Byl? Určitě byl dobrý přítel. V listu psaném nanečisto škrtl „voják“ a napsal „přítel“, pak se zarazil. Byl dobrý voják. „Voják a přítel.“ Ano, byl. Johann sám si to musel nejdřív přiznat. Leopold nikdy necouvl před bojem, nechvěl se před přesilou a neváhal zabíjet. Poslední rok, co jej znal, měl pořád myšlenky na útěk, ale až do chvíle, kdy skutečně utekl, byl stále neochvějným bojovníkem, který plní sebemenší povinnost bez mrknutí oka. Dezerce byla příčinou jeho smrti, ale nepodobalo se to dlouhodobé nemoci, při níž tělo slábne, až nakonec umře, byl to spíš zdravý muž náhle padnoucí pro srdeční slabost.

Leopold byl z bohatší a uznávanější rodiny, než spíše chudý Johann. Nikdy mu to nedával znát. Ani to, že je studovanější a vposled též asi chytřejší. I proto, jako na oplátku, Johann nestavěl nikdy na odiv větší sílu, ani snad o něco zářnější vojenskou službu.

Jaká hanba teď musí ležet na rodu Celle, jaký stín. Špalek se vykutálí z ohně. Johann jej botou kopne zpátky a podepře klacíkem. Snad ani nebudou zvědavi na jeho dopis. Co by taky mohl napsat? Co by poskvrnu mohlo zmírnit?

Johann chce přejít na jiné myšlenky, což se nedaří, tak vezme zavděk i tichem, jež se mu nakonec rozhostí v hlavě. Mlčky vstane, svaly napjaté a tvář staženou, projde kolem nízkých stanů a pohlédne k vyvýšenině, z níž planoucí ohně osvětlují celý kraj a hlavně celou hráz. Jde do kopce přes vojenské vaky, přikrývky i desítky o plachtoví opřených zbraní. Na vrcholku míjí velitelský stan, v němž mluví Brentano s Jeníkem. Snad řeší dřívější odchod Colloredových jägerů a Tobiase, o kterém ostatně mluví všichni, toho Tobiase, který má být tak slavně povýšen, protože poradil střílet na stromy, v nichž náhodou byli Turci.

Tobias bude povýšen a proto též přeložen. Víc poručíků už se k pluku nevejde. Pro Johanna to je jedině úleva. Stěží si představí, že by na slovo poslouchal a oslovoval uctivě „pane“ muže, s nímž měl tolik sporů a kterého div dříve neoznačoval zbabělým pacifistou.

Hrstka granátníků sedí u ohně, snad až u příliš malého pro tolik lidí. Některé tváře žhnou světlem plamenů, jiné se noří ve tmě jak potměšilí démoni.

„Johanne… Co je s tebou?“

Posadí se na špalek a mlčky převezme láhev s rumem.

„Těžká hlava,“ řekne a ostatní se zasmějí, když hltavě vypije snad čtvrtku láhve na jediný doušek.

Nezapojí se do hovoru. Muži řeší ženy. Jeden, zrovna dojedl kuře a teď gestikuluje kostí, hlasitě argumentuje, že pravá dívka, cudná na veřejnosti, divoká na kvartýru, je bledá jako čerstvé jaro, ale s ruměncem v tváři vždy, když se to hodí; druhý na něj křičí a prská přitom na ostatní, že snědé Bulharky mají v sobě oheň a že vlastně Osmanům závidí ženy, za kteroužto poznámku jej jiný voják zkusí udeřit, ale zvrátí se nazpátek a spadne do vlhké trávy, čemuž následuje hurónský smích všech ostatních a vposled i muže, jenž spadl, když se zas narovná a přihne z druhé kolující láhve.

Johann si tváře prohlíží jednu po druhé. Některé jsou ostré, jiné oblé, některé mají krutost vepsanou pod víčka a kolem obočí, jiní mají rysy mírných hédoniků. Nebýt uniforem, nebýt pušek v pozadí, měl by Johann pocit, že sedí na bizarním místě, kdesi na konci světa, kde se setkali tak různorodí lidé s rodišti tisíce mil vzdálenými, že méně už jejich přirozené světy spojené být nemůžou.

A přece je něco spojuje. Habsburská ruka a rakouský zákon, sevřená formace, bodáky a dlouhé pušky. Některé vojáky si Johann nevzpomene jménem. Sleduje jejich gesta, poslouchá oplzlé vtipy, k nimž se stočila řeč, některým z nich se zasměje, někdy se jen ušklíbne, většinou mlčí, jako by tam nebyl, jako by byl divákem toho zvláštního divadla.

Jak málo má s nimi společného, když utichnou děla. Bylo tomu tak i s Leopoldem? Byli by přáteli, nebýt vojny? Jaký by byl Johannův svět? S kým by se přátelil, kdyby ho nedovedli? Náhle si není jist, jestli si takový život umí představit. Celé roky měl hlavou plnou jen vojenských věcí. Každý večer a ráno se v bleskové myšlence ujistil, že bude usilovat o ještě větší osobní kázeň a o pevnější vůli. Každý den počítal jen granáty, kule, oddíly, řady, bodce. Jak posedlý řešil jen šachovou partii jízdy proti bodákům, bodáků proti salvám z pušek, jízdy proti pěchotě, ztečí proti obranám, výpadů proti krytům. Řešil to, žil tím, byl tím. Nakonec však na ramenou nosí Tobiase, tedy už podporučíka Mittelmeiera, volnomyšlenkáře a filozofa. Copak byl někdy lepším vojákem?

Usiloval o povýšení, myslel na to, v tom byl rozdíl. Tohle uvědomění přijde znenadání a Johannovy prsty div nerozdrtí hrdlo láhve. Obrací jej do úst, kapalina teče tak rychle, že bublá. Již dobrou láhev vypil sám. Mohutné tělo vstřebává líh a oddaluje účinky opilosti.

Tobias vždy myslel dál. Nešlo mu o perfekcionismus na stupni, jehož již dosáhl, tak, jak to přišlo vždy jako jediné správné Johannovi, ale chtěl každý stupeň rychle proběhnout a posunout se výš. A co teď? Nabídnou mu odchod, jako kdysi Minutiliovi, tím si byl Johann jist. Přijme? Ne. Johann si je náhle jist. Jako Minutilius, ani Tobias nepřijme.

Johann jej špatně přečetl. Obhajoba Turků a úvahy o smyslu války, to nebyly zrádné řeči či pacifismus. Byla to snaha o vytvoření obrazu, v němž se Tobias dívá na vše s nadhledem, se snobsky povýšenou volností a s vše zkoumajícím rozumem, jimž se teď všichni vznešení pánové tak honosí, jak ženy svými krajkami. To ze sebe dělal šlechtu, či snad pološlechtu, jakou se v bělehradských salónech stali chudí důstojníci.

Johann otevře další flašku, sotva ji kdosi vytáhne. Již rum začíná cítit. Je ospalý a též zuřivý, začne se s jedním mužem hádat a pak zápasit.

„Uškrtíš ho!“

„Pusť ho!“

„Johanne!“

Chce to dva muže, aby jej odtrhli. Hrátky plné smíchu a přátelského přetahování vyústily v krátké omdlení druhého z mužů, když jej přimáčkl silným loktem. Johann sprostě zakleje a flašku i se zbytkem rumu hodí do tmy, kde se rozbije o kámen. Nikdo si netroufne mu již postavit. Mávne rukou a posadí se.

Zábava už je tišší. Bojí se Johanna, který s krví podlitýma očima pije třetí flašku, ale také je většina příliš opilá. Přijít tam teď Jeník, putovali by do kobky snad asi všichni. Johann chce přiložit hrdlo láhve k ústům, ale trefí se až na druhý pokus. Náhle se mu z pachu rumu udělá zle, tak vztekle rozbije i tuhle láhev a pak, když není co pít, se temně dívá na usínající muže, na měsíc, na jiskry stoupající z ohně a na černé nebe, usíná temným těžkým spánkem a pak jej budí poplašná trubka a on se překvapen zvedá ze zmuchlané deky, hlavu jak v pekle, v ústech očistec, mozek rozlícený vlastní hanbou.

Nemohl spát déle než čtyři hodiny. Nebe je krátce před rozbřeskem, namodralé a zrůžovělé, všude kolem stále tma. Stráže troubí poplach, důstojníci křičí a jednotky se formují. Támhle je Jeník. Johann vstane a náhle jím projede hrozná bouře, předkloní se a pozvrací celou deku. Hledá pušku, granáty, munici, roh na prach… Kde to vše nechal? Potácí se, svět rozostřený a temný, v mysli prázdno, chaos a bolest.

„Jeník!“ ukazuje mu druhý kumpán z noční pitky a táhne Johanna za paži.

Setřese ho a nechá utíkat. Konečně nachází pušku. Zkontroluje šavli a již běží do formace. Potácí se a zakopává, ale přitom stihne neochvějně ládovat. Když stoupá do první řady a nohy se mu podlamují, má již nabito.

Janičáři i jízda útočí ze všech stran. Tak to tedy bylo. Podráždils je, Tobiasi. Masakr mezi stromy jen tak nezapomenou. Vytočils je, poslal pryč, nechal kout pomstu, a sám si odjel na audienci, shrábnout všechny pochvaly a nové hodnosti.

„Pal!“

Předovky štěkají a Johannovi se chce znovu zvracet. V uších mu temně duní.

„Šavle!“

Jan Jeník sám shazuje Osmana k zemi a na té jej doráží šavlí. Johann jiného zavalí celým tělem. Na zemi upustí šavli a s křikem zaryje oba palce nepříteli do očí. Vstává a zas padá, znovu vstává a zasáhne jej šavle. Padá. Na zemi seká do kotníků a rozkroků. Když znovu vstane, čerstvě pozvracený, zbrocený krví a s úplně bledou tváří, vypadá nad hromadou vřeštících umírajících jak anděl pomsty.

Vidí některé z mužů, s nimiž před chvílí pil, padnout. Jeden s rozťatým hrdlem, jiný se svými střevy v dlaních. Johann bojuje a přestává vnímat čas. Boj se v opilosti proměňuje v krvavé peklo pro Johanna i ty kolem něj. Kéž by už skončilo.

Nakonec se rozednívá a padá mlha, její běl smrti se mísí s šedým kouřem a zahaluje vše jak dusivý oblak. Johann se probouzí s hrozivým vědomím, že musel usnout vprostřed bitvy. Leží v malém remízku, do nějž se snad v řeži nějak dostal, pod hlavou mrtvého janičáře.

Pořád mu je špatně, ale nohy už jistě stojí. Vstane a zhluboka zařve. Křičí vší frustrací z přítele, kterému se znelíbila válka, z přítele, o nějž přišel, z přítele, jenž si utržil hanbu, z neznámých lidí, jimiž je sám obklopen, z války, v níž přestal vidět smysl, z probuzení do noční můry, z rudé brutality a z mrtvol a jejich šklebů, z života, co nedává smysl.

Jde remízkem a připadá si jak v předpeklí, kde hříšní mrtví čekají na trest, kráčí mezi pobodanými těly, rozervanými cáry masa, z nichž čouhají kosti a šlachy, a které často na troše kůže drží u těl mužů, kteří v ponurém kómatu ještě neumřeli, ale cesty zpět pro ně taky není.

Zařve znovu a hodí pušku do dálky, kde se odrazí od stromku a s poskakováním zapadne do křoví. Strhne si šerpu, kterou mu v noci někdo rozetnul a nechal na jeho hrudi krvavou čáru. Roztrhne uniformu, svleče si celou vrchní část i s košilí a spodní vrstvou, hodí je vztekle na zem a zas vykřikne s pomyšlením na dopis, který neví jak dopsat, na válku, kterou neví, jak dál vést, na život, který si neumí bez války představit.

Na konci remízku je louka. V dálce slyší vojáky. Nejspíš rakouské. Je mu to už skoro jedno. Více jej zaujme mrtvolně bílý kůň. Pomalu dojde sotva na pět kroků od Johanna, jenž vyšel z lesa s obnaženou hrudí jak hrozivý pohan z dávných dob, jenž chce náhle být blíž bohům a ptá na svůj osud, na osud války, na osud všech lidí, co znal v dobrém i ve zlém. Kůň sklopí hlavu, klidný a bez špetky bázně. Po bílé srsti mu teče krev. Stéká i po ohlávce, obaluje nános hlíny na kopytech.

„Hle, kůň sinavý, a jméno jezdce – Smrt,“ zamumlá Johann citát z Písma, otočí se a podívá na všechny strany, než setře krvavé sliny z brady. „A jen svět mrtvých zůstal za ním.“

Kdyby nebyla válka, Johann by ji sám musel začít, protože bez ní by nebyl. A přece mu to násilí, které kolovalo v jeho vlastních žilách, nakonec vzalo vše.

Ze sedla koně spadne husar prostřílený kulemi. Kůň jako by se díval na Johanna, odlesk podsvětí v temně smutných očích. Polonahý granátník zas dýchá klidně. Promne si oči, odplivne bokem, chytne koně za uzdu a vydá se k pluku, který v trhající se mlze jde už jasně rozpoznat jako rakouský.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz