.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 10 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Bojové deníky [14] Lidský stroj

Jakub Raida - Historické - 29. 08. 2017 - 104 přečtení

Pastelově zelená barva je odvážnou volbou v době, kdy všechny Rakušanky a ženy z Uher propadly bílé a chrpově modré.

„Jste zábavný společník, pane Jeníku,“ řekne Adrianne, sotva dozpíval.

„Jaké ještě umíte písničky?“ ptá se Isabelle, která předtím Jeníkovi doslova visela očima na rtech. „Umíte nějakou ze Štýrska?“

Adrianne, Isabelle a Edith, tyto slečny, rakouské květy, působí, jako by se mezi vyšší vrstvy dostaly až nedávno a nemohly se nového života nabažit a tak si okázalým a povrchním způsobem užívají všeho přepychu, snad ve strachu, že jej ráno už nebudou mít.

„Štýrské mám přece nejraději,“ rozhodí Jeník rukama a rychle se napije vína. „Pane Colloredo, slečna chce písničku ze Štýrska, tak kterou jí zazpíváme?“

Dívky jsou oděny do rozměrných šatů vyztužených konstrukcemi. Bujná poprsí se snaží dát ještě odiv korzety a vysoko šněrovanými halenami. Výstřih i paže mají lemovány krajkami a imitací peří, což spolu s vysoko vyčesanými účesy působí skoro až bizarně.

U většího ze dvou stolů v červeně tapetovaném salónu je veselo. Podporučík Jeník s nadporučíkem Colloredem znovu zpívají, zatímco podporučík Svarthjart s přivřenýma očima poslouchá a urozené slečny úplně mimo rytmus tleskají. Nadporučík Minutilius a poručík Christiani si připalují dýmky a vedou tlumený hovor o vojenských manévrech podél břehů Sávy.

„Divil bych se, kdyby se znovu pokusili získat ten pahorek,“ řekne Christiani. „Pořád si dobře pamatují, jakou porážku jste jim na srázech na řekou připravil.“

„Pane Christiani,“ odvětí Minutilius a párkrát potáhne z dýmky. „Těší mne, jak celý Zemlin stále žije z toho vítězství a opakuje mé jméno. Musel bych lhát, kdybych tvrdil, že mi to nedělá radost; ostatně radši přiznám domýšlivost a ctižádost, než abych byl neupřímný. Ale… je třeba nezapomínat, že jsme byli v taktické výhodě a že tomu tak nemusí být příště. Bojoval jsem s posádkou dvou čajek, ale kolik jsme takových lodí už viděli pod Bělehradem? Věřím vám, příteli, že na mne neprozradíte, když řeknu, co jsem si vždy myslel, totiž, že pan císař Josef i carevna Kateřina nesmírně Turky podcenili. Mají materiál, mají lidi a mají též chuť pro tenhle kus země umírat.“

„A také umírají už z principu. Ale asi máte pravdu. Zatím to nevypadá, že by slavná rakouská armáda vítězila,“ pokrčí Christiani rameny. „Avšak brilantní vítězství, jako bylo to vaše, jsou nám nyní velmi zapotřebí, nemáme-li ztrácet morálku.“

„A nemáme-li ztrácet državy. Protože morálka je důležitá, ale setnina střelců se na kopec z morálky umístit nedá.“

„Správně.“

Jeník s Colloredem dozpívají a pohlédnou směrem k Minutiliovi a Christianimu.

„Pan Colloredo ovšem také vydobyl skvělé vítězství,“ řekne hlasitě Minutilius. „Na to je třeba nezapomínat. Přečíslen a překvapen, úplně bez jízdy a daleko od našich ležení.“

„Vaše jméno se ozývá snad častěji než Brentanovo,“ přikývne Christiani.

„Jednotkám velel podporučík Jeník,“ řekne Colloredo. „A nebyli jsme přečísleni, ani překvapeni.“

„Myslel jsem, že je snad známo, že velel Jeník,“ zvedne hlavu Ingmar, ovšem Christiani se zatváří, jako by jej jeho hlas obtěžoval.

„Má kuchařka vaří skvělé jehněčí, přesto hosté chválí můj dům a mé pohostinství, nikoliv její práci,“ řekne Christiani posléze, aniž by Jeníkovi pohlédl do očí.

Dělí je od sebe jediná hodnost, ale Christiani nemůže vystát Jeníkův chudší původ. Colloredo rychle pohlédne na přítele a podvědomě sevře ruce v pěst, jako by urážka byla mířena na něj.

„Pan Jeník se jistě brzy dočká povýšení, které si zaslouží,“ řekne rychle Minutilius.

Ingmar se podívá na Jeníka, který si krátce odkašle a osuší si ubrouskem rty. Gesto znamená, že u stolu skončil.

„Nechoďte, pane Jeníku,“ zvolá protáhle slečna Isabelle a chytne oběma rukama Jeníka za rameno, takže nemůže vstát. „Pan Christiani je starý mrzout; akorát se bojí své ženy, že ho zbije, jestli přijde z naší zábavy pozdě domů.“

„To je ovšem pravda,“ řekne Christiani s úsměvem naznačujícím pokus o odlehčení a usmíření.

„Tak či tak,“ ozve se Colloredo, jemuž zjevně napjatá chvilka není po chuti. „Opravdu jsme neměli žádnou jízdu a k tomu bylo na naší straně mnohem méně děl.“

„Slyšela jsem, že tam padlo strašně moc lidí,“ řekne třetí ze slečen s dychtivým výrazem v očích.

Colloredovy pěsti se zvolna rozevřou, ovšem nastane mrtvé ticho.

„Omluvte Edith, má prořízlou pusu a pije moc vína,“ vyhrkne rychle Isabelle.

„Ano, vína! Chci ještě,“ řekne Edith a začervená se.

Dveře salónku se otevřou a ladným krokem vejde číšník. Prvně projde kolem menšího stolu, kde hrají karty nižší důstojníci, mezi nimi také štábní oberjäger, neboli nadmyslivec, Tobias Mittelmeier a též čerstvě povýšený šikovatel Johann Koldrus. Číšník jde k většímu ze dvou stolů v druhé části salonu. Na druhém schodu, na pokrčeném koberci, krátce zavrávorá, čemuž se jedna z urozených slečen začne hlasitě smát.

„Edith,“ kárá ji Adrianne. „Co by na takové chování řekl tvůj snoubenec?“

„Můj snoubenec tu není,“ řekne Edith a koketně nastaví číšníkovi prázdnou sklenici, aby mohl dolít víno.

„A kde máme paní hostitelku?“ zamyslí se Christiani.

„Ano, kde je hraběnka? Není dole na plese?“ řekne Minutilius.

„Říkala mi, že přijde, jen promluví s hosty,“ řekne Colloredo. „Asi před hodinou.“

„Půjdu ji najít, pánové,“ zvedne se konečně Jeník.

„Nechoďte!“ zavěsí se do něj znovu Isabelle; Jeník odpoví vtipem a za všeobecného smíchu se vysmekne z dívčina sevření.

Na mezipatře před salonkem si oddechne. Společnost jej začínala unavovat. O to je radši, že narazí na nového známého, moravského lékaře Bláhu.

„Pane Jeníku!“ haleká Bláha dobrosrdečně a tiskne mu ruku. „Jsem rád, že vás zde potkávám. Utekl jsem zdola, neboť bylo toho veselí na mě snad až moc. A také brzy budu muset jít, tak jsem se s vámi chtěl rozloučit.“

„Také jsem tak trochu utekl. Jak se máte, pane?“

„Čtu knihu od Paina, kterou jste mi půjčil,“ řekne Bláha. „A musím uznat, že mi otevírá oči a rovněž mne nechává v úžasu, co vše může Bůh ve světě lidí dopustit.“

„Máte zřejmě na mysli první z esejí, že?“

„Ano, tu o africkém otroctví v Americe,“ kývne Bláha hlavou. „Souhlasím s Painem, že je vskutku zarážející, jak celý křesťanský svět, údajně stojící na pilířích spravedlnosti a lidskosti, který nejen, že tomu hrůznému divadlu na dálku přihlíží, ale navíc jej na jakési tiché úrovni schvaluje. Copak potom platí, že milujeme své bližní a že každý člověk je našim bližním? Sto tisíc lidí ročně, pane Jeníku. Hrozivé číslo!“

„Pane Bláho,“ řekne Jeník. „Snad jednou přijde někdo, kdo se tomuto nelidskému trendu postaví.“

Muži kousek ustoupí, aby mohla projít služebná s podnosem.

„To je ta Švýcarka, o které jsem vám povídal,“ řekne Jeník. „Vypadá zde konečně spokojeně. Nebo alespoň v bezpečí a v teple. I toho je teď málo.“

Bláha se za dívkou dívá, dokud nezmizí za rohem.

„S tím souhlasím,“ kývne hlavou.

„Nicméně, řekněte mi, příteli, neviděl jste slečnu Nanette de Bergman? Je na tomto plese?“

Bláhu otázka vytrhne z krátkého zamyšlení, rozesměje se a vzpomene si na minulý týden, kdy se s Jeníkem potkal prvně a přece si již tehdy přišli jako staří známí.

„Pane, doslechl jsem se, že mezi vojáky Brentanova pluku je nějaký Čech,“ volal tehdy Bláha a prodíral se přes zalidněný tábor na kraji Zemlinu. „A vida, tady vás mám.“

„Jan Jeník,“ podal mu oslovený ruku. „Je pěkné slyšet zase mateřštinu.“

„Josef Bláha, lékař a farmaceut.“

„Jste od jednotky, pane?“ zeptal se Jeník.

„Ne, pane. Přijel jsem s výpravou z Gmundu. V Rakousku se teď mluví o tom, že vítězství je na spadnutí.“

„Nic není vzdálenější skutečnosti,“ povzdechl si Jeník.

„No, jestli už máte po službě, smím vás pozvat na žejdlík?“

„Proč ne,“ řekl Jeník a Bláha jej se smíchem vzal kolem ramen, načež se jak staří kamarádi vydali k hostinci.

„Řeknu vám, pane, byl to dnes zvláštní den,“ řekl cestou Jeník. „Zrovna nad ránem vojáci vytáhli jednu dívku z Dunaje, z místa, kde je řeka hluboká a proud silný.“

„Chtěla se utopit?“

„Říkala, že šlo o nehodu,“ pokrčil Jeník rameny. „Ale nevím. Přišlo mi, jako by litovala, že nezemřela.“

„Oběť války?“ odhadl Bláha.

„V zásadě,“ řekl Jeník. „Dívka ze Švýcarska, která se nějak připletla do zdejší vřavy a zde umřel její muž a později i voják z mé jednotky, ke kterému též měla vztah. Taková ubohá dívčina. Sotva jsem si ji dříve všímal. Stydlivě se červenala, když ji s Wilhelmem míjel některý důstojník. A nakonec ji tady vidím, víc mrtvou než živou, napůl utopenou na břehu řeky.“

„Ze Švýcarska,“ zamumlal Bláha. „Co ji asi jen přivedlo sem.“

„Zřejmě její muž. Bylo od něj nezodpovědné brát ženu přes válečné území. Ale co my o tom všem víme. Je těžké někoho jen tak soudit.“

„Pravda. Každopádně, pane Jeníku, přišlo mi pozvání k hraběnce na ples. Budete tam také?“

„Zřejmě ano, jestli tou dobou nebudeme v poli,“ odvětil Jeník.

To již usedli v krčmě ke stolu. Jeník si prohlížel Bláhu, jenž byl menší a robustnější postavy, která jej usvědčovala z relativně pohodlného života a z lásky k jídlu, pití, snad i zpěvu a vůbec k světským radostem. Korbely se srazily a trochu pěny šplíchlo na stůl.

„A kde jste vy vzal tady v Zemlinu?“ zeptal se Jeník.

Bláha se zpola nadechl, ale pak na chvíli ztuhly rysy ve tváři. Očima mu přeletěl krátký stín a pak se zase již smál.

„Na tom snad ani nesejde. Každopádně, mám tady teď na starost špitál svaté Anastasie. Převážně tam léčíme nakažlivé choroby, které teď, zdá se mi, bují, jako by šlo o trest boží.“

„Hlavně v armádě, toho jsem si všiml. Snad to nebude tím, co nás nakonec srazí na kolena,“ řekl Jeník. „Sám jsem ostatně nedávno těžkou nemoc v poli prodělal.“

Do hostince vrazila skupinka vojáků. Většina z nich měla zřejmě již něco vypito. Jeník na ně jen letmo pohlédl a pak se vrátil očima k Bláhovi.

„Měl jsem nejdřív problém se s tím vyrovnat,“ řekl Bláha. „S tím, že přistupuji k trpícímu člověku a svým počínáním mu můžu působit ještě větší bolest a dokonce mu i přitížit či jej zabít, když si nebudu počínat správně.“

Jeník se zamyslel. Dlouho nedovedl pojmenovat, proč v něm vždy podporučík Svarthjart vyvolával pocit klidu. Vždy si říkal, že to je tím chladným rozumem, s jakým ke všemu přistupuje. Nebo jeho pacifismem, který dává připomínat časy bez války. Když se ovšem Bláha vyznával z opaku, uvědomil si, že to ke svému lékařskému řemeslu přistupoval Ingmar vždy se stoickým klidem.

„Měl jsem tyto zábrany, když jsem začínal jako medik. Nyní v Zemlinu se mi vrátily, jako bych byl zase mladý, nerozhodný a nezkušený, když jsem viděl ten špitál plný smrti.“

„Vzpomínáte si, jak jste se s tím vyrovnal tehdy?“

„Jako student? Asi představou o vyšším poslání,“ pokrčil Bláha rameny. „Teď je to jiné. Znovu jsem našel rovnováhu teprve tehdy, až mě to, co jsem viděl, konečně donutilo brát věc profesionálně. Bez emocí a přece tak, jak nejlépe dovedu.“

„Bez empatie?“ zeptal se Jeník.

„Odsoudil byste to?“

„Asi ne,“ zaváhal Jeník a dopil korbel. „Mám za to, že lékař by měl být odborně vzdělaný, mít zkušenosti a být pohotový. Soucit ještě nikomu ránu nesešil, ani nepomohl od zimnice.“

„To je snad pravda,“ řekl Bláha. „Ale to jsem přímo nemyslel. Spíše… četl jste La Mettrieho pojednání Člověk stroj? La Mettrie vysvětluje, zrovna jako před ním Descartés, všechno fyziologicky. Duše není podle něj ničím jiným, než schopností zvláštně uspořádaných látek v nervové soustavě nabývat různých poloh a stavů, které se pak projevují jako vjemy. Musím říct, že se mi ta myšlenka, zdánlivě tolik odlidštěná, zalíbila. Je jakási útěcha v tom, že sebeukrutnější bolest není zmrzačením věčné duše, ale jen stavem tkáně.“

U stolu s vojáky vzrůstal ruch. Ve vyostřené situaci jeden vojín řekl něco, co bylo poslední kapkou, načež jej druhý přehodil přes stůl a začali se prát. Za chvíli se ozvala rána, jak jeden z vojáků rozbil druhému o hlavu láhev. Postupně se přidávali další muži a nakonec nebylo úplně možné rozeznat, kdo je na čí straně.

„Pane Probste,“ zavolal Jeník na jediného z vojáků, který se nezúčastnil bitky.

„Pane?“ přiběhl pobledlý vojín, aniž by si ostatní rváči jeho odchodu všimli.

„Přiveďte rychle muže z hlídky, aby výtržníky odvedli na noc do cely. Pak se jděte kvapem vyspat, nebo vás nechám zašít taky.“

„Rozkaz.“

Bláhovi rvačka i Jeníkovo udílení rozkazů na okamžik vzaly nit.

„Tak či tak,“ dodal pak. „Ta představa mi dodává sílu. Totiž, že pouze opravuji něco, nějaké zařízení, které funguje podle svých pravidel, a ta se snažím ctít. Signalizuje bolest, ovšem, ale tak je to přirozené. Takovou má konstrukci. Dovedete si, Jeníku, představit svět bez bolesti? Neměl byste indikaci, že je něco špatně, leda až by vám selhala poslušnost údů. Nebo byste mohl vykrvácet a ani byste o tom nevěděl, prostě by náhle smrt vystřídala život.“

„Bolest nás varuje, ale přece je někdy nepřiměřená a neúnosná, snad vpravdě horší než sama smrt, to zase znám z válečné praxe,“ řekl Jeník. „Mnozí by možná svět, který líčíte, opravdu měli za lepší, než jakým je ten náš.“

„Snad ano,“ řekl Bláha a pohlédl na konec lokálu, kde se několik hostů dalo do zpěvu.

Vojáci se mezitím přestali rvát a vyškrábali se zpět ke stolu, kde s natrženými uniformami a se zkrvavenými obličeji zhluboka vydechovali a dopíjeli pivo.

„Dva z nich mají šavle,“ podotkl Bláha. „Jsem rád, že je nevytáhli. Bavíme se tu o bolesti a poškození lidských schránek a vida… tito muži, jako by toho neměli dost z rukou Turka, se tu div nezabijí pro nějakou urážku.“

Dveře hostince se otevřely a dovnitř napochodovalo deset vojáků. Dunění vojenských bot zastavilo až u stolu. Většina opilců se nesnažila bránit, jen jeden začal do muže z hlídky strkat, snad proto, že jej poznal. Možná to byli dokonce kamarádi a jediný důvod, proč jeden teď stěží stál, zatímco druhý se nad ním tyčil s holí v ruce, byl ten, že jeden měl volno a druhý službu. Dotyčný voják chvíli nevěděl, co má dělat, to už se do toho ale vložili ostatní a za chvíli rváče uklidnili. Mladý vojín Probst stál ve dveřích, dokud vojáci neodešli, pak celý pobledlý šel také pryč; snad spát, jak mu doporučil Jeník.

Do krčmy se vrátil štábní oberjäger Tobias Mittelmeier, velící tu noc hlídce, a zamířil k jejich stolu.

„Děkuji, pane Mittelmeiere,“ pousmál se Jeník.

„Snad už je vše v pořádku, pane,“ řekl Tobias.

„Ano, teď už je. Pánové zřejmě neporozuměli Brentanově vyhlášce ze začátku měsíce, že musí dodržovat klid a kázeň. Nepřipojíte se k nám?“

„Děkuji, pane, ale služba mi končí až za hodinu.“

„Pak to bude tedy vše.“

Tobias zasalutoval a rychlým krokem opustil podnik.

„Je to nadějný voják,“ řekl Jeník. „Mohl by to dotáhnout vysoko.“

„A co vy, pane Jeníku? Slyšel jsem, že se chováte, jako by vám o povýšení ani nešlo.“

„Kdo šíří takové zvěsti? Určitě Colloredo.“

„Ano, říkal mi to Colloredo, ostatně od něj vím i to, že jste u jednotky.“

Jeník se zasmál.

„Nijak se za povýšením neženu, to je pravda,“ řekl potom. „Prozatím cítím, že jsem přesně na svém místě. A kdo ví, možná v armádě nechci zestárnout.“

Měšťané v rohu dozpívali a atmosféra v hostinci pozvolna ztichla. Jeník s Bláhou si ještě dlouho vyprávěli o poměrech v českých zemích, než se rozešli, ovšem přislíbili si jít spolu druhý den na oběd pod otevřeným nebem.

„Potkal jsem dopoledne hraběnku von Virovitz,“ řekl Jeník po jídle a rozpůlil vidličkou dezert. „Nařídil jsem včerejším rváčům vyplatit po třiceti ranách holí, ale hraběnka naléhala, že je trest příliš krutý, tak jsem jej snížil na dvacet.“

„Slyšel jsem,“ kývl Bláha hlavou. „Rozsudek vykonával desátník Schneider z Brentanovy tělesné setniny. Říká se, že každá jeho rána vydá za dvě.“

„Myslíte, že jsou ty tresty kruté? Z žaláře si muži obvykle nic nedělají,“ řekl Jeník a pak se náhle odmlčel, neboť poprvé spatřil Nanette.

Šla pomalým vycházkovým krokem podél plotu hostince. Neměla u boku sloužící, pouze malé dítě, kterému odpovídala na všechny zvědavé otázky, kterými ji bombardovalo.

„Slečna Nanette de Bergman,“ řekl Bláha, když viděl, kudy bloudí Jeníkovy oči.

„Slečna? Tedy ten hoch není její?“

„Ne,“ zakroutil Bláha hlavou. „To bude její synovec Alfred, pokud se nemýlím.“

Nanette se na okamžik zastavila u stánku s ovocem. Popostrčila chlapce kupředu, aby nakoupil, čehož se mladý muž ujal s čistou dětskou radostí, hrdý ze svěřené zodpovědnosti.

„Je zvláštně oděná,“ řekl Jeník skoro zasněně.

V oděvu Nanette nebyl zjevně ani jeden kovový komponent. Nadýchaného dojmu šaty docilovaly naškrobením a četnými lemy. Pastelově zelená barva byla rovněž odvážnou volbou v době, kdy všechny Rakušanky a ženy z Uher propadly bílé a chrpově modré.

„To se teď nosí v Německu,“ řekl Bláha. „Půjdete se jí představit?“

Obchodník zabalil zboží, chlapec zaplatil a s Nanette se vydali směrem pryč.

„Snad někdy jindy,“ řekl Jeník a konečně se odtrhl od odcházející ženy, aby dojedl dezert. „Doufám, že ještě budu mít příležitost.“

„Určitě,“ slíbil tehdy Bláha a o týden později jej na plese u hraběnky von Virovitz bere za ramena a vede ke schodišti.

„V mezipatře je terasa, pane Jeníku,“ řekne Bláha. „Naposledy jsem viděl slečnu de Bergman jít tím směrem. A byla sama.“

„Děkuji, příteli,“ řekne Jeník.

„Nuže, a já se vydám do svého kvartýru,“ usměje se lékař. „Měl jsem už vína dost.“

„Pak vám přeji dobrou noc, jen si slibme, že se ještě setkáme. Máme si co říct.“

Srdečně se rozloučí a už Jeník sbíhá ze schodů a vychází na terasu. Nanette stojí u zábradlí, oči upřené do noční krajiny. Má splývavé šaty nového německého střihu s jen kratičkými rukávy lemovanými minimem krajek. Její paže jsou silnější, než je u šlechtičen obvyklé, jako by patřily ženě nízkého původu, sotva se však otočí, uvědomí si Jeník, že se každým pohybem usvědčuje z vrozené vznešenosti a elegance, z něčeho, co vesnický rytíř Jeník vždy obdivoval jako zvláštní dovednost, v níž je sám nejistý.

Nanettiny šaty, tentokrát slabě růžové, splývají od hrudníku ke kotníkům a zvláštní krojený tvar je sepnut sponou na úrovni kolen. Nemá korzet, pouze krátkou šněrovačku přímo pod prsy, která je ovšem nezdvihá tak vtíravým způsobem, jako u vídeňských slečen v salónku. Jemný rudý vzor je v tkanině vidět pouze při bedlivějším pohledu a stává se tak detailem vtisknutým v jednoduchost, tedy něčím primárně nerušivým a přesto potenciálně ozvláštňujícím. Do vlasů má do prostého účesu vpleteno jediné ptačí pero, což podtrhuje obraz prosté vyváženosti a přiměřenosti.

Jeník nervózně zabubnuje prsty na jílci šavle, načež s úsměvem vykročí k mladé ženě.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz